Kázání při žehnání varhan na Svaté Hoře

Eminence, pane kardinále, Excelence, pane nuncie, milí přátelé!

Dnes o slavnosti Ježíše Krista Krále stojíme před dokončenými varhanami pro Svatou Horu, které budou za několik okamžiků požehnány a poprvé se rozezní k chvále Boží a ke cti Panny Marie.

Dnešní slavnost nám pomáhá pohlédnout na Krista jako na toho, který je Pánem a dovršitelem dějin. On je ten Beránek, který jediný má moc rozpečetit svitek opatřený sedmi pečetěmi (srv. Zj 5,9), on je ten, který si zaslouží, „aby přijal moc, bohatství, moudrost a sílu, čest, slávu i chválu“ (Zj 5,12). On je hoden chvály a můžeme na něj vztáhnout slova, která uzavírají knihu žalmů: „Všechno, co dýchá, ať chválí Hospodina.“ (Žl 150, 6) Žalmista nás vybízí, abychom jej chválili na rozličné hudební nástroje: na trubku, harfu, citeru, buben, strunné nástroje, flétnu, cimbály hlučné i zvučné (srv. Žl 150,3-5), a to „pro jeho mocná díla a jeho svrchovanou velebnost“. (Žl 150, 2) Jaká jsou ta jeho díla? Na to nám kromě jiného odpovídá i druhý žalm dnešních nešpor: „Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory.“ (Žl 145, 8-9) Pokud tedy chválíme Boha, chválíme jeho dílo, které vykonal „pro nás a pro naši spásu.“ (Vyznání víry).
Jsem přesvědčen, že některé skutečnosti, tak aby odpovídaly schopnostem lidského nitra, nelze vyslovit, ale lze je pouze vyzpívat. Patří mezi ně bezesporu Boží chvála. Proto my křesťané po vzoru židů, našich starších bratří ve víře, jsme lidé zpěvu. Od středověku byl křesťanský zpěv doprovázen varhanami. Ty sloužily původně zcela světským účelům, ale snad pro jejich majestátní tón a nesmírně bohaté výrazové prostředky, je římská církev přijala jako nástroj k doprovodu lidského hlasu obracejícího se k Bohu ve chvále a oslavě. Možná právě pro tuto komplexní schopnost, pro svůj tón, který může znít jakoby věčně, a rovněž pro nesmírnou složitost své konstrukce, dostaly varhany čestný název královský nástroj.
Rád bych tedy nyní vyzpíval chválu těchto varhan, které nechť jsou symbolem Trojjediného Boha, podobně jako se jáhen o velikonoční vigilii snaží vyzpívat chválu svíce, která je symbolem Zmrtvýchvstalého.

Varhany jsou nástrojem, který vyžaduje množství rozmanitého materiálu, drobných i velkých součástí, jsou současně výtvarným dílem, strojem vyžadujícím řemeslný fortel i hodinářskou přesnost, stejně jako hudebním nástrojem. Nelze říci, která část varhan je důležitější: zda velké lesklé prospektové píšťaly, drobné kožené matky spojující jednotlivé části mechaniky nebo vzduchotěsné a velmi přesně zhotovené vzdušnice, které přivádějí vzduch k píšťalám. Připomíná to lidskou rodinu, jakoukoli komunitu, kde by bylo krátkozraké oslavovat jen její představitele, protože oni jsou „neseni“ společnou námahou i entusiasmem všech těch, kteří onu komunitu tvoří, a zdají se být neviditelní. Koneckonců tyto varhany onu spolupráci znázorňují ještě jiným způsobem, vždyť mohly vzniknout jen díky mnoha dárcům, kteří dali své síly a prostředky dohromady. To, co je motivovalo, byla vidina nástroje, který dnes stojí před námi.

Aby varhany mohly zaznít, je třeba aby se potkaly tři osoby: varhanář, který je postaví, varhaník, který na ně umí zahrát, a skladatel, který vytvoří hudební dílo. Kdo je důležitější? Bez varhanáře by nebylo NA CO hrát, bez varhaníka by neměl KDO hrát, bez skladatele by nebylo CO hrát.

Dnes tu máme všechny tři. Varhanáře osobně i prostřednictvím svého díla. Je třeba zdůraznit, že bez jeho umu, trpělivosti a vynalézavosti by dnes nebyl důvod k oslavě a nestáli bychom u kolébky nástroje, kterému přejeme dlouhý život, snad i několik století. Za toto dílo tedy chci poděkovat varhanáři i jeho spolupracovníkům, za něj pak Pánu Bohu, neboť jej obdařil schopnostmi, které nelze než obdivovat.
Máme tu dále varhaníka. A dnes ne jednoho. Ani bez varhaníkova nadání podpořeného celoživotní pílí a námahou bychom toho mnoho neuslyšeli. Johann Sebastian Bach sice prý kdysi řekl, že hrát na varhany je velmi jednoduché, protože stačí v pravou chvíli stisknout správnou klávesu, ale tak snadné to není. Nestačí totiž jen odehrát noty, je potřeba pochopit a dokázat sdělit myšlenku skladby, a to je velké umění, vyžadující nejen zručnost, ale i empatii, a dovolím si říci, že celého člověka. Těmto varhanám ze srdce přeji takové varhaníky. Ať jejich hra je vždycky zhmotněním toho, co se odehrává v jejich ušlechtilém srdci, které je naladěno na strunu Boží chvály.

A nakonec je tu hudební skladatel. Dnes bude na nových varhanách znít téměř výlučně hudba Johanna Sebastiana Bacha. Člověka, který je sice již 268 let po smrti, ale který stále zapaluje lidská srdce svou hudbou. Byl to člověk dle mého přesvědčení a znalostí – a že jsem o tomto muži toho přečetl opravdu hodně – skutečně věřící. Dovoluji si dokonce tvrdit, že byl jakýmsi teologem, který se vyjadřoval hudebními prostředky. Umění kompozice měl tak zvládnuté, že v jeho skladbách nacházíme stále nové a nové souvislosti, až se člověk musí brzdit, aby před ním Bachova hudba nevyrostla sice v promyšlenou architekturu, v níž by se však ztrácel život, který skladatel žil naplno.

Pro dnešní žehnání varhan byla na mé naléhání vybrána skladba, která je jakýmsi hudebním traktátem o Trojjediném Bohu, Preludium a fuga Es-dur (BWV 552). Je zajímavé, že už v okamžiku, kdy jsem začal snít o tomto nástroji, tedy téměř před dvaceti lety, jsem si představoval, že to bude první skladba, která na novém nástroji zazní.

Albert Schweitzer, teolog a lékař, ale také vynikající varhaník a interpret Bachova díla napsal: „Preludium Es-dur symbolizuje Boží majestát. Trojitá fuga znázorňuje trojjedinost. Ve třech navzájem spojených fugách se opakuje totéž téma, avšak pokaždé v jiné osobitosti. První fuga je poklidná a majestátní, nesená absolutně rovnoměrným pohybem; ve druhé vystupuje téma zahaleno a jen tu a tam se projeví ve své pravé podobě, když má být naznačeno, že božství přijalo svůj pozemský vzhled; a konečně ve třetí se táhne v náporu šestnáctin, jakoby se s nebes snášel svatodušní hukot a šum.“ (Schweitzer. J.S.Bach, s. 192)

Onu trojitou fugu uslyšíme na konci nešpor, po závěrečném požehnání. Za okamžik ovšem, hned po požehnání nástroje, uslyšíme nejprve desetiminutové preludium. Schweitzer o něm mluví jako o symbolu Božího majestátu, a má pravdu. Avšak i ono má trojiční charakter. Boha Otce symbolizuje první téma, oděné do formy francouzské ouvertury, která svým tečkovaným rytmem navozuje velebnost a moc Boha Otce. Druhé téma, odehrávající se v dialogu sestupného námětu a jeho echa po vzoru italských „concerti grossi“, nám připomíná, že Boží Syn sestoupil z nebe a stal se člověkem. Třetí téma, vyjádřené formou německé tokáty, svými rychlými nejprve sestupnými a poté vzestupnými pasážemi, je zobrazením Ducha Svatého, který sestupuje na člověka, aby jej silou své milosti táhl vzhůru k nebi. Všechna tři témata se několikrát opakují, navzájem se prolínají a tvoří tak jedno velkolepé dílo, obraz Boha plného slávy, sklánějícího se k člověku a unášejícího jej k nebesům. V závěru preludia také uslyšíme zvonit dva soubory zvonků a budeme moci vidět otáčející se hvězdy na bočních skříních varhan. Můžeme si představit, že je to ono nebe, plné hvězd, které je naším cílem, jak říká svatý Pavel: „My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele, Pána Ježíše Krista.“ (Flp 3,20) Tytéž hvězdy zároveň upomínají na Boží chválu: „Nebesa vypravují o Boží slávě a dílo jeho rukou zvěstuje obloha.“ (Žl 19(18),2) a vedou k údivu nad Boží péčí o člověka, jak vyznává žalmista na jiném místě: „Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš?“ (Žl 8, 4-5). Jsou rovněž symbolem Panny Marie, které je tato bazilika zasvěcena, vždyť ona je nazývána Hvězda mořská a Jitřenka spásy. A nakonec: tvar hvězd na varhanách je inspirován erbem rodu Šternberků, jejichž rodová legenda říká, že jsou potomky tří králů, kteří šli za hvězdou ke Kristu.

Celá Bachova skladba má předznamenání tři bé, tedy tři znamení, která posouvají příslušné tóny směrem dolů. Možná i volbou tóniny chtěl kdysi mistr Bach naznačit, že chápe Boha jako toho, který je ve třech osobách, a jehož touhou je snížit se k člověku.

Vraťme se nakonec k nástroji. I v něm je toho mnoho třikrát: tři manuály, tři druhy píšťal a tři měchové soustavy. Jazykové rejstříky však nejsou tři, ale čtyři, a jeden z nich se nazývá Vox humana, tedy lidský hlas. Varhanní stroje také nejsou tři, ale čtyři, nesmíme zapomenout na pedálové rejstříky, jejichž tóny dávají nástroji potřebný fundament. Připomíná mi to tři božské osoby, ale člověka k tomu, člověka, jehož lidství bylo povýšeno tím, že je přijal Boží Syn, člověka, pro jehož záchranu se Bůh nasadil a nasazuje. Rejstříků je ve varhanách tři a třicet, tak jako Kristových let, strávených mezi námi lidmi na zemi.
Zdá se mi, že jsme zapomněli ještě na jednu důležitou věc. Varhany by bez vzduchu nevydaly ani tón, možná jen nějaké klapání a vrzání pocházející od marné snahy varhaníka nástroj rozeznít. Vzduch, tedy dech varhan, nám má připomínat, že „Duch Páně naplňuje celý svět“ (Mdr 1,7). Duch je „Pánem a dárcem života“ (Vyznání víry), stejně jako dárcem milosti. Milosti, která nechť se snese požehnáním na tento nástroj, na všechny, kdo jej vytvořili, na ty, kdo na něj svou velkorysostí přispěli, na ty, kdo jej budou rozeznívat, i na ty, kteří budou poslouchat jeho tóny. Požehnáním, které bude svoláno ve jménu Boha Trojjediného, ve jménu Otce, i Syna i Ducha Svatého. Amen.

Pane kardinále, prosím Vás, požehnejte tyto varhany!

P. Stanislav Přibyl, CSsR