Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři. Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: „Effatha!“, to znamená: „Otevři se!“ A hned se mu otevřel sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně. Ježíš jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali. Byli celí užaslí a říkali: „Dobře všechno udělal: i hluchým dává sluch, i němým řeč!“ (Mk 7,31-37)

Bůh ve své lásce přichází zachránit člověka. Přichází ke každému z nás. Přichází k Tobě. Také dnešní den je velkým dnem, protože on prochází právě dnes naším životem. Ježíš procházel z pohledu Židů pohanským krajem. Územím, kde žili lidé, kteří nebyli pravověrnými Židy. „Krajina“ naší duše je také v mnohém pohanská. Máme své bůžky, náhražky štěstí, věci, vztahy, na kterých tajně lpíme a které nás mohou zotročovat. Naše duše je nemocná. Tyto choroby našich srdcí jsou dobře maskovány a dokonce mnohé z nich si ani neuvědomujeme.
Jednou z rozšířených nemocí našeho nitra je vnitřní hluchota, která způsobuje, že neumíme mluvit dobře. Často dobrovolně nasloucháme věcem, které nás vzdalují od Boha. Obklopujeme se hlukem, ve kterém nemůžeme slyšet Boží hlas. Ve světě přehlceném informacemi se hrabeme v mnoha zbytečnostech, kterými dokážeme zaházet naše nitro.
Neslyšíme – a také někdy ani nechceme slyšet – Boží slovo. Bůh volá a někdy křičí. Křičí skrze volání našich bližních. Zase jindy nás Bůh oslovuje tichým hlasem, který se dá zachytit jenom v osobní modlitbě, v tichu, v evangeliu, ve svátostech. Dalším Božím voláním jsou události našeho života.
To, že Bohu nenasloucháme, vytváří v nás nemoc němoty. Neumíme mluvit. Naše slova často nenesou poselství Boží přítomnosti, naděje a radosti. Slovy nepohladíme druhého. Často jenom kritizujeme, vyjadřujeme pouze sebe, motáme se kolem našich záležitostí, tlacháme do prázdna, nemluvíme pravdu, posuzujeme a rozčilujeme se. Jsme před Bohem němí.

Přistupme k Ježíši v tichosti srdce. Na chvilku se zastavme a podívejme se na něj. Nechme, ať nad námi pronese osvobozující slovo uzdravení. Předložme mu celou propast naší hluchoty a nedostatku lásky. S radostí se k němu přibližme – vždyť právě proto přišel, aby prolomil pancíř naší uzavřenosti před ním a před bližními. Vložme do jeho všemohoucí lásky naše nemohoucnosti změnit se. On nám daruje nové srdce, nového ducha. Změní naše kamenné srdce na srdce lidské, božské, milosrdné.
Přijď Pane Ježíši a uzdrav mě!

Josef Michalčík, CSsR

Zdroj: www.webmisie.cz