P. František Hurina sa narodil 11. septembra 1921 v Staškove (okres Čadca) na Slovensku. Už od detstva sa túžil stať kňazom. Vstúpil do juvenátu redemptoristov. Počas 2. svetovej vojny bol ako bohoslovec poslaný na nútené práce do Nemecka. Dňa 20. júna 1948 prijal kňazskú vysviacku z rúk pražského arcibiskupa Josefa Berana. Od 13. apríla 1950 bol internovaný v kláštore na Králíkách a neskôr bol na tri a pol roka v PTP. Potom pracoval ako robotník v Ostrave až do uväznenia v roku 1961 v rámci celoštátnej akcie namierenej proti redemptoristom. Až od roku 1968 mohol pôsobiť v duchovnej správe. Najskôr ako kaplán v Ostravě-Zábřehu do roku 1973. Potom pol roka ako provízor v Újezdě u Uničova a následne do roku 1984 ako administrátor v Sobotíně. V rokoch 1984 – 1990 bol administrátorom v Rapotíně. Zároveň bol v rokoch 1985 – 1990 provinciálom Pražskej provincie redemptoristov. Od roku 1990 bol administrátorom v Litovli a rektorom kostola v Červenke. V roku 1993, už po obnovení reholí, prišiel do Frýdku, kde prežil záver svojho života. Vďaka vysokému veku, ktorý mu Pán Boh dožičil, sa stal najstarším kňazom Ostravsko-opavskej diecézy. Zomrel v nedeľu 26. júna 2016 v kláštore redemptoristov vo Frýdku. Pohreb sa uskutočnil vo štvrtok 30. júna 2016 o 14:00 vo frýdeckej bazilike. Po svätej omši bolo jeho telo uložené do kongregačnej hrobky na frýdeckom cintoríne.

Ponúkame vám prepis relácie TV NOE Pro vita mundi (109. diel) z roku 2008 (odvysielaná v roku 2009), ktorej hosťom bol redemptorista P. František Hurina. Relácia sa nahrávala v bývalom kláštore redemptoristov v Moravskej Ostrave (dnes súčasť mesta Ostrava), kde sídli Telepace s.r.o., držiteľ licencie k vysielaniu televíznej stanice TV NOE.

No tak párkrát jsem tady byl. To už jsou takové úplně mlhavé vzpomínky. Jako malý chlapec. Když jsem se přihlásil do juvenátu v Libějovicích, tenkrát tady z kláštera v Michálkovicích – já jsem bydlel v Michálkovicích (nyní část Ostravy) – tenkrát zemřel pán farář a redemptoristi tam vypomáhali. A já jsem chtěl být jako chlapec proste na kněze… No a tak ten jeden – P. Jeřábek – řekl: „Tak napíšeme na Velehrad k jezuitům.“ Odpověděli: „My už máme plno.“ „Tak napíšeme do Libějovic k redemptoristům. Možná, že tě přijmou.“ Bylo to po páté třídě. A tak tenkrát jsem byl přijat. Bylo nás asi pět tady z tohoto kraje ostravského. Tak jsme přišli sem do tohoto kláštera. Já už si na to moc nepamatuji. Jenom vím, že nás přišel zkoumat direktor juvenátu, jestli se budeme hodit nebo ne. On nás přijal. Já jsem byl maličký, odjakživa. Takový špunt. Když jsem přišel poprvé do juvenátu, otevřely se dveře, on nás přijímal a řekl: „Jéé, ten je maličkej!“ No tak to bylo takové. A tak na ten klášter to byla taková… no ona to ani vzpomínka není, to jenom si tak pamatuji z té souvislosti, že to tak muselo být, ale na tu dobu už si nepamatuji. Potom další. Párkrát jsem tu byl jistě, ale to už si nepamatuji. Potom, když jsem měl primici, tady v tomto kostele sv. Václava, tak potom jsem byl tady na hostině, ale soukromě jenom, nebyl jsem v komunitě, ale vlastě soukromě s rodičema. Rodiče a já v takové malé světničce. 

Otče Františku, Vy jste říkal, že už jako malý chlapec jste zatoužil po kněžství. Jak se to tak mohlo stát? Pro dnešní mládež je to možná těžko pochopitelné. 

Byl jsem ministrant, hned jak jsme si koupili ten dům pod kostelem, tak se mi to líbilo.

To bylo v kterém roce?

No, v páté třídě. Já jsem se narodil v 21. roce, tak to mohlo být tak do toho třicátého někdy. Šest tříd… pět tříd obecných, no tak během těch obecných tříd. Ano. V jedenácti, v deseti tak.

A nikdy jste nezapochyboval, že to byl omyl, třeba?

No, to né, nikdy (úsměv), to…

Já vás jenom tak zkouším.

U dětí to málokdy, no potom, když už je člověk větší, přijdou takové myšlenky, no ale to už bylo potom později, když už jsme byli v Německu,  jako civilisté na pracích v Německu, tak to přišla taková myšlenka, vrátit se do kláštera nebo nevrátit. Páč jsme byli úplně v cizině, venku, někteří se nevrátili, někteří z naší skupiny též, dva nebo tři.

Takže vy jste byl povolaný jako malý Samuel, pomalu.

Jako Samuel, ano, ale možná, no, že bylo takové volání, i když já tak neslyším to (smích).

Jak jste potom prožíval to celou dobu do konce války? Můžete trochu zavzpomínat? Už jste naznačil, že jste byl na nucených pracích.

No tak jsem se dostal do těch Libějovic. Tam mi odpověděli a přijali. Tam jsem vyštudoval. To byl juvenát, 6. tříd, soukromé gymnázium. Učili tam ti redemptoristi kněží. Noviciát byl v Českých Budějovicích. Po šesti se šlo na rok do Českých Budějovic. A po noviciátě následovalo bohosloví, pět, vlastně šestý rok, ale to už byla taková pastorálka, to už jsme byli vysvěceni. Po vysvěcení, po pátém ročníku jsme ještě dokončovali takovou průpravu, čili taková kněžská praxe. No a pak nás rozdělili, rozeslali do jednotlivých klášterů. My jsme tady měli hodně klášterů po republice, na Slovensku a ještě potom ukrajinské, čili východního obřadu. 

A čemu jste se vy věnoval konkrétně?

No tak nás určili, to je misionářská kongregace, tak jsme konali misie, konat misie, tak jsem byl přeložen do Brna po vysvěcení, no tam jsem byl rok, a během toho roku tam jsem též kázal, zpovídal, no normální věci, pomáhal též u těch sestřiček, v těch no… na Starém Brně. No vy to tam znáte. Tam byly nějaké ty sestřičky, už nevím, tam blízko nějakého toho, dneska hřbitova…

Otče, a jak vzpomínáte na ta léta studia?

Během toho studia teologie, tak to bylo přeseknuto, rozpůleno. Já myslím, že první rok filozofie, pak jsem začal druhý rok, ale pak nás všechny české bohoslovce vyvezli do Německa na práce.

Ale učiliště pokračovalo dál, páč nesáhli na cizince, čili Slováci tam byli, takže to pokračovalo, ale my – jedna část těch mladších se dostali do Lignitz na práci a ti starší do Aschersleben. To byla továrna na letecké… na Junkersi… na letecké. My jsme byli zaměstnáni na pile a na železobetonových pracích. No a to trvalo tři roky skoro, dva a půl. Mě nakonec potom přemístili do Grünbergu, to je Ziolena Góra, no a Lignitz, to je Legnica, je tam biskupství, to jsem se divil. No v Grünbergu, tam to bylo menší, tam jsem byl v armaturce. Jsem se dostal do zámečnické dílny.

No ale za šest neděl už přišla východní fronta a všechno to se muselo, no, všichni cizinci, nás hnali dál na západ. Skoro tři dny jsme pěšky pochodovali. Tak jsme se dostali do Gubenu, to je polská Gubeń, no a odtud již jezdily vlaky na Drážďany. Tak jsme nasedli do vlaku. Takže jsme od toho transportu… no to byl tři kilometry dlouhý transport, jak jsme s těma kuframa… těma zavazadlama (ukazuje, s úsměvem, jak si nasazuje jakoby baťoh), udělali jsme si takové dráty, abychom to nemuseli nést v ruce. No ale vlak nedojel. Měl tam být už večer, ale nedojel, protože už bylo to bombardování Drážďan, čtrnáctého. A tak vlak stál v noci, čekal, až přestane poplach. Pak jel pomaličku, a zase čekal, protože všechna tři nádraží v Drážďanech byla rozbombardována. Tak přijel vlak do Radebeidu, co je čtyři kilometry před, je to předměstí vlastně, tam byla jedna taková velká ulice, tak jsme vystoupili, dál už to nejelo a pěšky přes celé Drážďany, hořící, čpělo to všechno dýmem, kouřem, plno mrtvol kolem, no na ulici takové ty tužkové bomby, pak jsme se dostali až k Labi, tam byl most, k mostu, dostal zásah, ten most, jenomže šikovně tak doprostřed, byla tam velká díra, ale ty chodníky kolem zůstaly stát, tak jsme prošli na druhou stranu, opatrně. To jsme se odtrhli taková skupinka osmi Čechů, víte, od těch ostatních, jak jsme spěchali na ten vlak do Gubenu, tam se k nám přidali ti Češi, co byli zbombardováni, ještě sutiny měli na sobě a tak, tak vlezli do vlaku a jeli jsme tam… jo, jak jsme přešli přes ten, přes Labe, tak jsme si všimli, že tam převážejí nákladními auty, všechny ty, kteří přežili, všechno to na jih, víte, až do Heidenau, tam byla další stanice, která ještě fungovala. Heidenau, no a tak jsme tam nastoupili a tam už byl připravený vlak na Pra… do Lovosic. Na hranice. No a tam, to byly ještě Sudety, byl tam jeden vlak připravený na Prahu. No ale to byly Sudety a tak bylo to nástupiště odděleno takovým drátěným plotem a tam nás nechtěli pustit. Ne, ne, my vás tady nejdříve dáme pracovnímu úřadu, a to bylo v Ústí (dnes Ústí nad Labem). No a tak se tam dohadovali, telefonovali a ti říkali, no my teď tady pro ně nemáme žádnou práci… No a tak nás pustili a my jsme jeli do Prahy. No to bylo, do Prahy, popoledni.

No tak jsme přijeli do Prahy a tam jsem si odpočinul v našem klášteře tři dny asi, a pak jsem se vrátil a pokračoval v tom bohosloví, které jsem měl tři roky přerušené. No tak jsem ještě přes prázdniny – druhé pololetí jsem si udělal s nima, druhé pololetí, tedy tu filozofii druhou – a přes prázdniny jsem stihnul ten první semestr, tu první část. No to už potom bylo normální. Ostatní se potom vrátili až po roce.

No tak jsem si nadskočil ten rok, takže já jsem byl vysvěcen v 48. roce v Praze.

A to je ta fotografie z toho svěcení (ukazuje fotografii)?

Ano. To je arcibiskup Beran.

Beran?

Ano. Arcijosef mu tam říkali ti bohoslovci.

No tak to je opravdu vzácné (redaktor si prohlíží fotografii). No tak to je vzácné, protože arcibiskup Beran, to je velký člověk.

No deset nás bylo asi. Deset redempt… To bylo i s těmi bohoslovci světskými, kapucíni též tam byli.

A tohleto je ta maturitní, že jo (redaktor ukazuje na fotku)?

To je… hmm… jako bohoslovec. – Aha (ukazuje fotku). No tak to je opravdu historie. Ale krásná a vzácná (v záběru fotka mladého Huriny). To bylo okolo maturity, no….

Jenomže vy jste pak měl další problémy v té svobodě, takzvané?

No pořád něco. Potom ještě přišly. No nějaké pracovní nástroje a potom ještě vězení, věznice.

No tenkrát to byl takový zábor, hromadný, že, v tom jednašedesátém roce.  Že se ti řeholníci stýkali a scházívali, víte, a to oni nesnášeli. No že jsme se scházeli na pohřbech, tak to jim nevadilo, no ale my jsme to využívali, když někdo z našich zemřel, tak jsme se tam sjeli, třeba na Moravec nebo někam, no. Ale my jsme se scházívali i tak řeholnicky, víte. Měli jsme taková svá zasedání, no, takové konference měli jsme, no a to prostě jsme, to oni prostě to, řehole nebyly povolené, tenkrát no. A tak nás posbírali, no po všech koutech, ale to i řeholnice, že… to byla asi jenom taková záminka. Taková likvidace, prostě, řeholí. No v jednašedesátém. No ale po 11 měsících, Novotný, prezident, dal amnestii. No oni už to předem věděli, že to bude na krátko, že bude stejně amnestie. No, jenže mi jsme to netušili. Já jsem dostal 8 roků. No, P. Novák, který tady též působil v Ostravě, ten dostal 11 roků. No, ale ten to tedy odseděl. Ty špičky, víte, vytvořily vždycky skupinu. Ostravská skupina, vždycky vedoucí, tak Novák. A Čichoň, Hurina, Cigál. Tam zase ostravská, zlínská skupina… víte, českobudějovická skupina, pražská, no vždycky tam zůstaly ty špičky. Tak ten seděl jedenáct nebo sedm roků, hodně, no.

Ale já jsem byl jenom po té amnestii, tak jenom jedenáct měsíců, takže to ani není důvod k nějakému odškodňování, víte. Kdyby to bylo 12 měsíců, už tak… no ale hlavně, že jsem to přežil, víte. No ale to bylo. Tam jsme byli úplně odstaveni od toho kněžského, víte, ve vězení. V těch celách, v kobkách, víte, vždycky tam přišel… vždycky tam měli, vždycky tam píchli ňákého (ukazuje rukou na uchu, jakoby poslouchal), takového, nějakého, víte…

…takové nějaké ucho.

No museli jsme být opatrní, protože tam všude byly ty…, víte…

…štěnice.

Štěnice, zamontované.

Kdy vám vrátili státní souhlas?

No, za Dubčeka. Toho se chytili.

V 68.

Ano. Po tom uvolnění. No hned jsem se odhlásil v tom, v kanceláři. No a co budete dělat? No říkám, já jdu do duchovní správy. Do domovské správy? No oni tomu nerozuměli, duchovní… (smích). No čekám dekret z arcibiskupství pražského. Páč já už jsem tady vypomáhal, v Zábřehu, v kostele. Jenom to už byl ten paragraf 16, jak se říkalo, jenom v kostele a jenom bohoslužby, a případně kázání, a zpověď, tedy. A nikde nic, jenom to. No tak to sem tady byl tři roky a ten, to byl tenkrát P. Majár, děkan, ten, byl farářem v Zábřehu, ten mi říkal: Tak přihlaste se za kaplana sem. A on to zařídil a tak jsem tam byl už kaplanem, no. Ale protože fara byla zabraná, tak on si vybral ňáký takový, ňákou vilku, která byla opuštěná po Němcích. Tam si udělal faru, ale tam nebylo místo pro kaplana, takže jsem bydlel u jedné paní, co dělala květiny v kostele. 

A která byla vaše další farnost?

No, farnost tady od s… no tam jsem byl kaplanem a tady už jsem dostal farnost, a to byl Újezd u Uničova a druhá farnost Paseka u Šternberka. Ty byly dvě spojené. Tak tam jsem byl asi 5 měsíců jenom jako provizorně, jako provizor. Poněvadž se tam ten kněz zhroutil nervově, byl odvezen do Opavy na zotavení. Mně sice říkali z konzistoře, vy už tady zůstanete, ale on se vrátil, ale jeho maminka tam též byla na tom a tak říkali: Tady zůstaneš, oni mu nabízeli i Metylovice tady u Frýdku. Ne, ne, tady máme zásoby dřeva a všechno, tak nikam… A tak mně potom přeložili na sever na Šumpersko: Sobotín, Hraběšice, Vikýřovice. Ale hlavní byl Sobotín. Pak jsem ještě dostal poslední čtyři roky Rapotín. 

Jak si vzpomínáte na obnovení kláštera redemptoristů po 1989?

No to byla sláva. To nám chybělo. Ale my jsme vytvořili oblastní komunity, takže my jsme se scházívali vždycky každý měsíc někde u některého, páč my jsme byli roztroušeni po těch jednotlivých farách. Že… když jsem byl třeba… když tady jsme se scházeli třeba u P. Bombíka (Gombíka?). To je taková osoba též tady ve Frýdku. No my jsme dojížděli. Ale potom jsem byl přemístěn a tak jsme tam vytvářeli tu komunitu severní (ukazuje rukou), tady byla ostravská, frýdecká komunita, tam byla též, no a tam jsme se tak scházívali. No ale toužili jsme, že, abychom se dostali na to svoje místo. No tak když to potom vypuklo, ta revoluce, tak už jsme honem obsazovali to… no ale to už jsme byli jenom takové trosky, to nás už bylo pár, jenom málo. Nás bylo 200, když nás zavřeli v 50. roce a zbylo nás…teď je nás asi jenom 30, ani ne, 20, možná 20. Teď zase zemřel jeden na Moravci, P. Walter (?). No, tak jsme si vybrali zase ty naše původní. Takže Červenka u Litovle. Potom jsme obsadili Frýdek samo sebou.

A Svatou horu, ne?

Svatou horu, ano (s úsměvem ukazuje gestem kamsi do prázdna), Králíky a Tasovice.

Tasovice, ano, ano. Svatého Klementa. A máte i nová povolání, teď? Přibývají?

No přicházejí… přijdou, pobudou nějaký rok, dva, tři, čtyři, odejdou…

Ale někteří zůstanou?

Zůstali, ano. 

Otče Františku, redemptoristé působí také na východě, tuším, že působí také v tom východním obřadu, že jo?

Ano. Toho vých… Začátkem tam odešlo asi 8 nebo 10 našich kněží redemptoristů latinského obřadu a převzali si ten východní obřad. No působili tam, umírali, někteří se vrátili zase, ale už získali dorost, získali chlapce a posílali je tady do našeho… Do Čech, do jižních Čech, do Libějovic, do toho našeho juvenátu, čili gymnázia, no tam právě vyštudovali, i ty Slováky, no vidíte, potom jsou, ty Slováci se… jsou… se drží jaksi samostatně, no a tamty s námi. No a tak teď už získali…no a teď už jsou tam jenom samí, samí, eh… tamější… co se narodili v tom… eh… obřadu…

Byzantském. Vy určitě znáte to rčení, které jednak pochází od Solovjeva, potom ho kardinál Špidlík oživil a často ho vzpomínal a opakoval Jan Pavel II., aby „Evropa dýchala oběma plícema“. Jak se na to díváte jako redemptorista?

No toužím a dívám se, aby se to všechno sjednotilo. A sledujeme to, já to alespoň velice sleduji, jak se navazuje ty styky a jak to pomaličku… ale taje to a blíží se to. Cítit je to, víte. Jsou takové náznaky. Už i ten moskevský není tak zaujatý, už pozval, že, podal ruce, když tam byli při té jejich slavnosti, co to bylo, nevím, v Moskvě, těm našim zástupcům z Vatikánu. No tak… To by bylo. No ale už tam nějací polští redemptoristé pracují mezi těmi katolíky ale, no ne polští nemají jako východního obřadu, jenom tady.

Ano.

No ale tak mají i v Minsku, v Bělorusku. To už mají takových hodně míst misijních, kde působí.   

Co byste popřál jednak našim divákům, divákům TV Noe a jednak našemu národu?

(po chvíli mlčení úsměv) Aby se obrátil! Co jiného? To chybí dnešnímu národu. Poznat Boha a přiblížit se. Ale už sem tam, víte… Asi je to následek modliteb některých těch, páč teď jsem si všimnul v novinách, že ten Komorous, ten, co měl…

…předseda protidrogového…

…protidrogového… jsem si všiml, že přijal křest (ukazuje rukou jakoby titulek v novinách). Tak dospělí lidi, taková… tak pomaličky… oni ti vychovaní v ateismu, víte, pomaličku přicházejí. Ale aby toho bylo víc. Je tu asi víc modliteb. Aby se lidi hodně modlili. 

Tak my vám osobně děkujeme za Vaše modlitby, protože bez toho, určitě, ani bychom neexistovali. A přejeme vám, ať Vás Pán Bůh obdaří ještě takovou svěžestí…

Kéž by to Pán Bůh vyslyšel a uskutečnil. No už to nefunguje tak, jak by mělo.

Přátelé, sami vidíte, že duch P. Františka je pořád mladý, a tak vám přejeme, abyste omládli, aby ta naděje, kterou máme v živém Bohu, aby nás vedla k hluboké, hlubší víře a také v důvěře, že všechno ještě může být mnohem mnohem lepší, než se zdá.

Ďalší rozhovor s P. Hurinom z roku 2012 si môžete vypočuť v archíve českého rádia Proglas.

Stránka relácie TV NOE: https://www.tvnoe.cz/porad/3283-pro-vita-mundi-p-frantisek-hurina

Pripravil mediálny tím redemptoristov

Použité fotografie sú z archívu provincie redemptoristov Bratislava-Praha