Dnes, čtvrtou nedělí adventní, stojíme na prahu vánočních svátků. Světlo adventního věnce už září naplno a my cítíme, že příchod Božího Syna je blízko. Evangelium nás přivádí k setkání dvou žen – Marie a Alžběty. V jejich rozhovoru zaznívá radost z Božích zaslíbení, která se naplňují. Tento příběh je nejen obrazem víry a naděje, ale také pozváním, abychom i my byli připraveni přijmout Krista do svého života.

Mariin odchod za Alžbětou není náhodný. Předchází mu jedinečný okamžik – zvěstování, kdy Maria s pokorou odpověděla na Boží volání: „Ať se mi stane podle tvého slova.“ Marie ukazuje, že víra znamená nejen slyšet Boží slovo, ale také na něj odpovědět. Přijetí Boží vůle v jejím životě se stává příkladem pro nás všechny. Bůh přichází k těm, kdo mu důvěřují a otevírají se Jeho plánu.

Alžběta sama zažila ve svém životě zázrak. Byla považována za neplodnou, což v tehdejší kultuře bylo vnímáno jako znamení Božího „odmítnutí“. Přesto Bůh zasáhl a daroval jí syna v pokročilém věku – Jana Křtitele. Díky této zkušenosti se Alžběta stává ženou, která dokáže vnímat a rozeznat Boží jednání i v životech druhých. Když Maria přichází, Alžběta naplněná Duchem Svatým okamžitě poznává, že Maria není jen její příbuzná, ale je to Matka jejího Pána. Její slova k Marii jsou naplněna Duchem Svatým a stávají se prorockým hlasem Božího požehnání. Říká: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého!“ Tímto vyznáním Alžběta oslavuje nejen Marii, ale především Boha, který si Marii vyvolil jako matku Svého Syna. Její slova nejsou jen pozdravem, ale hlubokým vyjádřením vděčnosti. Uvědomuje si, že stojí uprostřed Božího zázraku, a pokorně přiznává svou radost, že se na něm může podílet. I my máme být vděční za Boží přítomnost v našich životech – a to nejen ve velkých událostech, ale i v těch drobných, každodenních.

Alžběta nám také ukazuje, jak důležitý je postoj přijetí a povzbuzení ve vztahu k druhým lidem. Když Maria přichází, nečeká žádné vysvětlení, ale rovnou ji vítá s radostí a láskou. Její slova potvrzují, že Maria vykonala správné rozhodnutí, když Bohu řekla „ano“. Stejně my máme být těmi, kdo přijímají druhé s otevřeným srdcem a radují se z jejich požehnání. V našich životech můžeme být hlasem Božího požehnání – povzbuzovat, naslouchat a podporovat ty, kdo potřebují naši pomoc.

 Alžbětin život nám ukazuje, že i tam, kde člověk vidí beznaděj, může Bůh otevřít cestu nového začátku, že Boží požehnání přichází často nečekaně a v čase, kdy to nejméně čekáme. Bůh působí skrze nás, a tak se každý z nás může stát hlasem, který nese světlo, radost a naději do života druhých.

Alžběta i Maria zažívají radost, protože jejich životy jsou zakotveny v Boží vůli. Maria odpověděla Bohu „ano“ a nese pod srdcem Spasitele. Alžběta rozpoznává, že její neplodnost byla prolomena Božím zásahem a že její syn bude prorokem. Obě ženy spojuje radost z toho, že jsou součástí Božího plánu. Radost v jejich životě nepochází jen z okolností, ale z důvěry, že Bůh koná v jejich životě. Víra je základem skutečné, hluboké radosti, která pramení z Boží blízkosti. Kolikrát hledáme radost v pomíjivých věcech, ale skutečná radost přichází, když se otevřeme Bohu a dovolíme mu působit v našem životě.

Přestože Maria a Alžběta zažívají radost, jejich situace není bez problémů. Maria čelí nejistotě ohledně svého zasnoubení s Josefem, společenskému nepochopení a budoucnosti jako matka Božího Syna. Alžběta je v pokročilém věku a čelí fyzickým výzvám těhotenství. Přesto se jejich víra stává zdrojem radosti, která překonává všechny obavy a nejistoty. Každý z nás, máme někdy tendenci soustředit se na problémy a zapomínat na to, že Bůh je s námi. Maria a Alžběta nás povzbuzují, abychom se uprostřed těžkostí dívali na Boží přítomnost a našli v ní radost, protože Bůh je s námi. Jejich radost není něčím, co si nechávají pro sebe – je to radost, která se přelévá na druhé. Když zakoušíme Boží lásku, máme potřebu ji šířit dál – ve svých rodinách, přátelstvích i v komunitě. Radost sdílená je radost znásobená. Víra není jen osobní vztah s Bohem, ale také vztah, který nás vede k druhým lidem.

Advent je časem očekávání, touhy a přípravy na setkání s Kristem. Toto očekávání je prostoupeno radostí, která dosahuje svého vrcholu ve chvíli, kdy slavíme narození Ježíše Krista – Syna Božího, který přichází mezi nás. Čtyři adventní neděle nás vedou k Betlému, a ten není jen historickým místem – je také symbolem našeho vlastního srdce. Tato poslední adventní neděle nám připomíná, že Kristus přichází, aby nás naplnil pokojem, radostí a láskou, která přesahuje všechny naše lidské hranice. Je výzvou k tomu, abychom i my otevřeli svá srdce Božímu působení, aby v nás mohla být zrozena radost z Kristova příchodu. Vstupme do posledních dní Adventu s radostným očekáváním a otevřeným srdcem, abychom prožili Vánoce nejen jako svátek tradic, ale především jako živé setkání s Bohem, který přichází mezi nás; který se zrodí nejen v Betlémě, ale i v nás.

P. Pavel Hudousek CSsR