Dnešní neděle nás uvádí do období adventu – času, který nás připravuje na slavnost Narození Páně. Advent je časem očekávání a naděje, kdy si nejen připomínáme první příchod Ježíše Krista na tento svět, ale také se zaměřujeme na Jeho druhý příchod v slávě na konci věků. Liturgické texty nás dnes zvou k zamyšlení nad tím, jak máme žít, abychom byli připraveni na setkání s Pánem.

První čtení z knihy proroka Jeremiáše nás uvádí do období velkých těžkostí pro izraelský lid, zasažený ztrátou, vyhnanstvím a nejistotou. Přesto však prorok zvěstuje, že Hospodin je věrný svým zaslíbením. „Hle, přicházejí dny, kdy splním slovo, které jsem pronesl… Dám vyrůst spravedlivému výhonku z Davidova rodu.“ Tato slova byla pro Izraelity zdrojem naděje, protože jim připomínala, že Bůh je věrný a své sliby splní, i když okolnosti vypadaly beznadějně. Dnes už víme, že se tento slib naplnil v Ježíši Kristu. On je tím „výhonkem“, který přinesl spravedlnost a otevřel cestu k našemu vykoupení. Ježíš přináší nový způsob vlády, který není založen na moci nebo zbraních, ale na lásce, odpuštění a pravdě. On je tím, kdo uskutečňuje právo a spravedlnost. On je skutečnou spravedlností, protože na kříži odstraňuje hřích, který nás odděloval od Boha, a otevírá cestu ke smíření. Skrze Krista jsme znovu uvedeni do Boží blízkosti, a to ne díky našim zásluhám, ale z Boží milosti. Tento dar spravedlnosti je přístupný každému, kdo věří. Víra v Krista je tedy cestou, jak obnovit správný vztah s Bohem. Z této obnovené spravedlnosti pak pramení pokoj a naše nová identita – stáváme se Božími dětmi. Tento dar spravedlnosti přijímáme skrze Krista, ale zároveň jsme povoláni jej žít – v naději, lásce a víře. Adventní čas je příležitostí přemýšlet, kde v našem vztahu k Bohu potřebujeme obnovit spravedlnost, a znovu přijmout Kristovu milost, která nás přivádí blíže k Bohu.

A na této cestě k Bohu nás apoštol Pavel v druhém čtení vybízí, abychom rostli v lásce, usilovali o svatost a žili podle Boží vůle. Když mluvíme o lásce, začínáme u samotné podstaty Boha, základní charakteristikou jeho bytí. V Ježíši Kristu se tato láska zjevila v plnosti, protože on přišel, aby nám ukázal, co znamená milovat – obětovat se pro druhé, odpouštět a hledat dobro pro druhé. Adventní příprava na Kristův příchod je tedy přípravou na setkání s Bohem, který je sám Láskou. Ježíš Kristus je ztělesněním Boží lásky k lidem. V něm Bůh dává sebe sama – přichází mezi nás, stává se člověkem, sdílí naši radost i utrpení, aby nás vykoupil. Když dostaneme dar, naší odpovědí je přijetí. Za dar lásky, kterým je Ježíš, však nestačí jen poděkovat – tento dar nás vybízí k tomu, abychom na něj odpověděli celým svým životem. Prvním krokem je přijmout Ježíše jako Pána a Spasitele. To znamená otevřít své srdce, důvěřovat mu a nechat ho vést náš život, dát Bohu více prostoru v našem životě, třeba ztišením nebo větší ochotou naslouchat Jeho slovu. Ježíš nás učí, že láska k Bohu je nerozdělitelně spojena s láskou k druhým: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Advent nás volá k očištění vztahů, k odpuštění křivd a smíření tam, kde je to možné. Kristus přichází, aby smířil svět s Bohem – jak bychom mohli slavit jeho narození s neodpuštěním v srdci? Svátost smíření je zvláštním darem, který nám umožňuje zažít Boží milosrdenství a začít znovu. Všichni jsme pozváni nejen přijmout Boží milosrdenství, ale také ho šířit a přinášet do světa. Rok 2025 papež František vyhlásil, svatým jubilejním rokem. V bule Spes non confundit (Naděje neklame) nás papež vyzval, abychom žili nadějí, která vychází z Boží lásky a milosrdenství. Nadějí, jež tryská z Ježíšova srdce probodeného na kříži. „Kéž nás již od této chvíle naděje přitahuje a dovolme, aby se jí naším prostřednictvím nakazili ti, kteří po ní touží,“ píše Svatý otec v závěru své buly.

Dnešní evangelium nás vede do atmosféry očekávání. Ježíš hovoří o událostech, které budou doprovázet konec časů, a zároveň nás vyzývá, abychom byli bdělí a připravení. Tato slova mohou na první pohled vyvolat obavy, ale jejich smysl je opačný. Mají nás povzbudit, abychom se nebáli, ale důvěřovali Bohu a žili v naději: „Vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.“ Vzpřímenost je znakem naší svobody, svobody Božích dětí, je znakem radosti. A zvednutá hlava ukazuje, kde hledáme záchranu, kde je naše naděje. Je znamením naší touhy být blíže k Bohu. Zatímco lidé bez naděje mohou být zděšeni a ochromeni, my křesťané jsme zváni pozvednout hlavy – ne se sklánět v obavách, ale s důvěrou očekávat narození Krista, který přichází jako Spasitel a Král. Naděje spočívá v jistotě, že Boží plán spásy se naplní, a příchod Krista přinese konečné vítězství dobra. Křesťanská naděje se nemýlí ani neklame, protože stojí na jistotě, že nic a nikdo nás nemůže odloučit od Boží lásky.

V adventním očekávání narození Krista a Jeho přijetím jako daru roste v našem srdci radost, která se projevuje i v tom, jak jednáme s druhými, stáváme se Jeho svědky. Skrze naše slova a činy máme ukazovat ostatním, že Boží láska je tu i pro ně. Přeji každému z nás, abychom se opravdu připravili na narození našeho Vykupitele, nejen jako na vzpomínku na Betlém, ale jako na narození skutečné živé Lásky, která mění naše srdce a svět kolem nás. Ať tento adventní čas vede každého z nás k hlubší vděčnosti a touze po tom, abychom sami byli darem lásky pro druhé.

P. Pavel Hudousek CSsR