Rozhovor, který s P. Františkem Boldym vedli Marie Štefaniková, Iva a Petr Duškovi a P. David Horáček, vyšel v časopise Svatá Hora 1/2019.

Je snadné vyhledat zajímavého člověka, který má druhým lidem co říci. Mnohdy ale není jednoduché takovouto osobnost vyzvat, popřípadě přemluvit ji k záznamu a otištění rozhovoru. P. František Boldy, viceprovinciál řádu redemptoristů, nás neodmítl a laskavě nám povyprávěl o svém životě. František je člověk, ze kterého vyzařuje víra, vyrovnanost a klid. S radostí vám přinášíme rozhovor s ním.

Odkud pocházíte, kde jste prožil dětství?

Narodil jsem se v Prešově, vyrůstal jsem ve vesnici Dubovica nedaleko městečka Lipany asi třicet kilometrů od Prešova, nyní okres Sabinov. Pocházím z pěti sourozenců, mám tři sestry a jednoho bratra. Jsem „zlatá střední cesta“. Dětská léta… tak normálně, zlobil jsem jako každé děcko… Tatínek byl kostelníkem, takže pro mě bylo dost přirozené, že jsem trávil hodně času v kostele. Pomáhal jsem s úklidem, s výzdobou, začal jsem ministrovat… Když si to tak uvědomuji, po základní škole jsem v Levoči na pouti poprosil v modlitbě Pannu Marii, aby mi pomohla stát se knězem. Poté jsem nastoupil na gymnázium v Lipanech a hned po maturitě jsem „rukoval“ do kláštera.

Od začátku jste měl tedy jasno?

Hned jsem měl jasno, od začátku. V maturitním ročníku jsem se už rozhodl definitivně, že vstoupím do kláštera k redemptoristům. O Vánocích, pamatuji se, že to bylo na Štěpána, jsem se byl hlásit sám osobně v Podolínci. Maminka totiž pochází zpod Tater, tak jsme tam často jezdívali k babičce. Poprosil jsem rodiče, že si tu musím něco zařídit. Oni pokračovali dál.

Rodiče o tom nevěděli?

No, pak jsem se přiznal…

Neuvažoval jste o jiném povolání?

Ani nebyl čas. Bylo to pro mne tak silné, že jsem o ničem jiném neuvažoval.

Kdo vás vysvětil a kde?

Vysvěcen jsem byl 23. června 2001 na Slovensku ve Starých Horách u Banské Bystrice, tam jsme měli tehdy klášter. Světil mě Rudolf Baláž, v té době biskup banskobystrické římskokatolické diecéze.

A rozhodnutí, že to budou právě redemptoristé?

To jaksi přirozeně vyplynulo. Možná to bylo i tím, že jsem se se členy tohoto řádu setkal na prvních exerciciích v rámci hnutí Světlo – Život. Od té doby jsme se začali kontaktovat. Četl jsem si životopis svatého Alfonse Marii z Liguori, zakladatele kongregace redemptoristů, svatého Klementa a dalších, a už tehdy se začaly konat lidové misie na Slovensku – to mě zaujalo. A pak samozřejmě charizma řádu. Oslovovalo mě ohlašování evangelia.

Motto:  „Za mým povoláním je modlitba a hudba“

Co zásadně ovlivnilo vaše rozhodování o povolání kněze?

Pamatuji se, že po základní škole v devadesátém roce byly pro mě exercicie velmi silným momentem. Byl jsem věřící, ale tehdy to začalo být víc osobní. Gymnázium bylo pro mě takovým prohlubováním duchovního života.

Když se mě někdo ptá, co je za mým povoláním kněžským a řeholním, říkám, že je to modlitba a hudba. A teď vysvětlím proč. Když jsem pobýval na exerciciích, byla už svoboda, mládež se mohla veřejně setkávat. A tak jsme z naší vesnice chodili každý první pátek do sousedního městečka – do Lipan – a měli jsme adorace. Probíhaly bez kněze, v rámci výše zmíněného hnutí Světlo – Život. Zde se scházeli právě ti, kteří byli na exerciciích a sympatizanti. Brával jsem tam mládež z naší vesnice, takže nás bylo dvacet, třicet, jak kdy. Adorace se konala v pátek večer po mši před svatostánkem. Jenom svíčky a kytary, zpívali jsme, modlili jsme se. Po revoluci začala u nás fungovat taková „Scholička“, zde je tedy souvislost s hudbou. Jak už jsem zmínil, taťka byl kostelníkem, takže bylo kde zkoušet, cvičit, učit se písně. Tatínek jednou, dvakrát zůstal, ale pak už to nebylo nutné… Začal jsem trochu hrát na kytaru –  začal jsem se na ni učit, ve Schole jsem hrál „kytarovky“ a zpíval. Všichni jsme byli amatéři, neměl nás kdo vyučovat. Vše toto sloužilo k oživení farnosti, k probuzení mládeže. To byl smysl – a povedlo se… Proto tedy hudba a modlitba.

A proto také dobrá čeština, hudebníci lépe „chytnou“ výslovnost a melodii jiného jazyka.

Nepovažuji se za hudebníka. Trochu hraji na kytaru a zpívám.

První klášter redemptoristů, který jste navštívil, byl v Podolínci. Tam jste byl i v noviciátě?

Ano, tam. Byli jsme první ročník, který měl celou formaci už na území Slovenska. V roce 1994 jsem k redemptoristům vstoupil,  dva roky jsme studovali v Bratislavě, v roce 1996 jsme vstupovali do noviciátu a v roce 1997 byly první sliby. V Podolínci jsme kromě jiného pracovali na zvelebení kláštera, vybudovali jsme například parkoviště v klášterní zahradě. Také jsme chodili na túry do Tater. Nynější provinciál (Václav Hypius, CSsR – pozn. redakce) nám byl magistrem.

To se znáte dobře a již dlouho.

Ano.

Co vaši sourozenci?

Sestra bydlí ve Strakonicích a ostatní jsou na Slovensku.

Jenom vy jste knězem?

Ano.

Jste velice dobře jazykově vybaven, vaše čeština je výborná.

Češtiny jsem se bál. Hlavně hlásky „ř“. Mé kroky na území České republiky začaly už tím, že jsem navštěvoval sestru. Tady byl určitý kontakt s češtinou. A… narodil jsem se v Československu, takže čeština pro mě nic složitého nakonec nebyla. Mluvit plynule česky jsem začal, až když jsem přijel do Frýdku, to bylo v září 2013. Mši jsem sloužil česky, ale kázání bylo zpočátku ve slovenštině, pak jsem přirozeně postupem času přešel k češtině.

Kam jste zamířil po vysvěcení?

První místo bylo na Slovensku v Gaboltově u Bardějova. To je hlavní mariánské poutní místo v Košické arcidiecézi. Tam je uctívána Panna Maria Karmelská. Zajímavé je, že hlavní oltář farního kostela je zasvěcen svatému Vojtěchovi a dva boční oltáře Panně Marii –  Čenstochovské – a druhý Karmelské. V Gaboltově  jsem strávil celkem dvanáct let od kněžského svěcení v roce 2001.

A potom už jste odjel do Frýdku?

Ano, pak jsem pobyl necelé čtyři roky ve Frýdku a teď jsem zde.

Ve Frýdku jste pracoval také s mládeží?

Ve Frýdku jsem byl kaplanem pro mládež v děkanátě.

Jak jste se tu vlastně ocitl, chtěl jste do Čech?

Co se týče příchodu do Frýdku, to začalo tak… Bylo potřeba pomoci bývalé Pražské mateřské provincii, a tak jsme přišli hned dva. Já jsem se přihlásil dobrovolně v září roku 2013.  No a před dvěma lety jsem přišel na Svatou Horu. Trošku to vyplynulo z funkce, kterou jsem dostal na spojovací kapitule v roce 2017. Od 1. dubna 2017 jsem na Svaté Hoře „papírově“ a od května i fyzicky. Mohu prozradit, že 1. července už tady nebudu. Funkce mi zůstává, ale už vím, že není zapotřebí být jen tady, že tu není nutná má fyzická přítomnost.

Musíte zůstat v Čechách?

Měl bych zůstat. Jsem statutární zástupce na českém území. Máme to tak ve stanovách.

Kdy jste byl poprvé na Svaté Hoře?

Na to se pamatuji a mám i obrazový materiál. V Rokycanech u Plzně bydlí tatínkův strýc, u kterého jsme byli v roce 1987 poznávat krásy Čech. Bylo mi jedenáct let, když nás vzal na pouť. Tehdy jsem se poprvé ocitl na Svaté Hoře. A to jsem až z východu Slovenska…

Znal jste na Svaté Hoře někoho?

Později, v době studií, jsem poznal pátera Zemánka jako tehdejšího provinciála. Jezdíval za námi studenty na Slovensko.

Jezdíte na misie?

V době studií jsem jezdíval na misie často, nyní se o to snažím alespoň jednou za rok.

Kde pobýváte nejraději?

Těžko říci. Zatím jsem toho moc neprošel. Co se týče pastoračního působení – nemůžu říci, že někde by bylo hůř nebo líp. Na každém místě, kde jsem dosud byl, jsem se snažil, a budu se snažit, dá-li Pán, žít pro to místo tak, jak nejlépe umím. Žít právě pro ty lidi, ke kterým jsem byl poslán. To je základ a někdy se to povede líp, někdy možná méně, ale to už bude jednou soudit Pán Bůh.

Ze začátku, jako novokněz, jsem se učil, poznával věci, připravoval se na kněžství, na řeholní život. Bylo to, jako když člověk skočí do velikého moře, ne do řeky, a musí začít hned plavat. Do  poutního místa v Gaboltově jsme přijeli deset dní před hlavní poutí Panny Marie Karmelské (16. července). Za dva dny se tu vystřídalo třicet tisíc lidí. V Gaboltově bývaly dvě poutě, ta druhá byla romská. Rozšířili jsme je o pouť mužů a pouť ministrantů.

Jaké máte nejraději mariánské poutní místo na Slovensku?

Odmalinka jsem putovával pěšky do Levoče, to je pár kilometrů … Tatínek nás tam nosil na zádech. Ve třetí třídě, když jsme byli poprvé u svatého přijímání, se šlo pěšky jen zpátky, a potom jsme chodili pěšky už obě cesty. Když jsem pak vstoupil do kláštera, do Levoče jsem putoval každý rok.

Je tam každoroční tradiční pouť?

Ano, na východě jsou dvě významná poutní místa – Levoča a Gaboltov. Do Gaboltova jsme také jezdívali, protože maminka má sestru hned ve vedlejší vesnici. Přijeli jsme autem a pak putovali pěšky.

A do Levoče se chodí z různých směrů, že?

Ano. Spousta lidí, co jsem na Slovensku potkal, mi říkalo, že cestou přespávali různě po vesnicích nebo i v lese a že to tak chodí dodnes.

Taková pravá pouť… Kolik lidí na levočskou pouť chodí a kdy začíná?

Oficiální počty během pouti jsou kolem půl milionu, ale za celý týden. Většinou bývá v neděli po 2. červenci na Navštívení Panny Marie. Slovensko má liturgickou výjimku, že se svátek slaví 2. července, ne 31. května, a to právě kvůli Levoči. Je tepleji a začínají prázdniny a dovolené. Poutí je zde vícero, například pouť seniorů, ti mohou vyjet nahoru na zvláštní povolení. Jinak se tam lidé dostanou pouze pěšky.

Při opakovaných návštěvách Slovenska zavítal na toto mariánské poutní místo i papež Jan Pavel II., který zde celebroval mši na oltářní tribuně. Přišlo a přijelo kolem 650 000 poutníků ze Slovenska i ze zahraničí.

Ještě nás zajímá srovnání Gaboltova a Svaté Hory…

Gaboltov je jen malá vesnička, asi 500 obyvatel. Ovšem, jak jsem již uvedl, významná velkou poutí. Hlavní pouť má záběr po celém východním Slovensku. Není tam moc poutí do roka, tak čtyři. Je to malé místečko, takže tam není ani žádné vnitřní zázemí. Kdo se nevejde do kostela, je venku. Záleží na počasí, když prší, tak je oběť větší. Tady jsou ambity, kam se dá schovat, ale bohužel, tolik lidí nechodí.

Jezdíte na poutě do ciziny?

Byl jsem jednou ve Fatimě. Když to jde, mám svá oblíbená místa. Jedno z nich je Krakov, pouť k Božímu milosrdenství, tam vždycky bývá mým dnem Velikonoční pondělí. Teď jsem to ale dva roky zanedbal. Vzdálenost od Gaboltova byla asi 160 kilometrů, z Frýdku nějakých 200 kilometrů, pořád po dálnici.

Druhé místo je Medžugorje – i když není schváleno, snažím se jej navštívit alespoň jednou za rok, pokud to jde. Nejvíce jsem tam byl asi pětkrát za rok. Poskytuje mi to odpočinek, nevadí mi dlouhé cestování autem, naopak, řídím rád.

To je vaše záliba?

Měl jsem od malička sen, že se stanu řidičem kamionu. Jako malý kluk, hlavně v době nemoci, jsem si často na řidiče kamionu hrával. Měl jsem „namále“, co se povolání týče. Když jsem byl v Gaboltově – jezdilo se na poutě – jeli jsme pro ostatky svatého Vojtěcha do Hnězdna. Při cestě jsem se zmínil před panem biskupem Stolarikem o tom, že bych si mohl pořídit řidičák na autobus. A on řekl: „Ty jsi vysvěcen na kněze, buď tedy knězem a nech řídit řidiče.“ Vzal jsem si to k srdci a zůstal jsem u kola a u řidičáku skupiny B.

Máte i jiné koníčky?

Jezdím na kole, dříve jsem rád lyžoval. Pořídil jsem si do Brd i elektrokolo.

Našel jste v  Brdech nějaké pěkné místo?

Jel jsem do kopců několikrát, našel jsem i studánku, ale nevím, jak se to tam jmenuje. Snažil jsem se jet vždycky po jiné trase.

Potkal jste cestou i nějakou šikovnou hospůdku?

Zastavil jsem se Za komínem v Podlesí. Pěšky jsem zdolal Třemošnou, zatím jsem nestihl dojet k Padrťským rybníkům, třeba to ještě vyjde.

Jaká jiná místa se vám v Čechách líbí?

Praha, tu si oblíbí každý, vždycky byla hezká a bude, ale žít bych tam nechtěl…

Umíte jazyky?

Já si pamatuji z každého jazyka něco. Domluvím se, když potřebuji, více německy než anglicky.

Mohl byste shrnout vaše působení zde, na Svaté Hoře?

Byl jsem víceméně určen pro administrativní věci v rámci provincie, a také jsem byl kromě jiného výpomocný duchovní. Mariánská místa mám moc rád. Pořád jsem vlastně v takovýchto klášterech působil – Gaboltov, Frýdek, Svatá Hora… Víra je všude a na mariánských místech je oživována poutěmi. A co se týče nás – služby kněží, tak je to hlavně o kázání a zpovídání. To je základ. To jsem vnímal jako svou službu, když jsem byl tady přítomen. Snažil jsem se co nejvíce sedět ve zpovědnici, být ten milosrdný otec, který čeká…

Myslím, že se vám to daří…

No a být s bratřími. Bohužel jsem za tu krátkou dobu musel dva pohřbít. Ale byl jsem moc rád, že jsem mohl být s nimi na sklonku jejich života. Měl jsem možnost otce Ladislava i Stanislava více poznat, bylo to pro mne obohacující.

V čem se liší Frýdek a Svatá Hora? Asi je to jiné i tím, že Frýdek je farnost a ne poutní místo, že? Tady je to asi těžší v tom, že se věřící více střídají…

Ano, to mi na rozloučenou hezky vysvětlila má obvodní doktorka ve Frýdku, když jsem odjížděl na Svatou Horu: „Víte, tady jste byl jako já – obvodní doktor. Kněz ve farnosti je něco jako „obvoďák“, který každého zná. Teď ale jedete do „nemocnice“. Tam budete léčit intenzivně.“

To je přesné.

Právě proto to říkám.

Kam směřují vaše kroky po odchodu ze Svaté Hory?

Vracím se do Frýdku, tam budu na pozici faráře.

Putující redemptorista…

No ano, tak to je… Máme takové interní pravidlo, že bychom neměli zůstat na jednom místě déle než 8 let. Samozřejmě, výjimka potvrzuje pravidlo.

Nakonec zmíníme jednu Vaši významnou službu – jste prý misionář milosrdenství, co to znamená?

Rok milosrdenství už samozřejmě skončil, ale milosrdenství jako takové neskončilo, a tak papež František poslal misionáře do světa a já jsem jeden z nich. Mám i fotografii s papežem. Vlastně jsme čtyři redemptoristé – P. Michal Zamkovský, já, P. Peter Hertel a P. Jožko Mihok. Máme pravomoci od Svatého otce rozhřešit některé hříchy, které jsou rezervované jenom jemu nebo lidem, které pověřil. V roce milosrdenství, na popeleční středu, nás papež vyslal do celého světa přes tisíc.  Setkali jsme se s ním po dvou letech, to znamená v roce 2016, a pak v roce 2018.

A pocit ze setkání s papežem? To se každému nepoštěstí.

Je to výjimečná událost, samozřejmě, tváří v tvář se potkat s papežem. Pamatuji si, že loni nás tam bylo asi tak 600, a to bylo zajímavé, že s každým se chtěl osobně pozdravit. Samozřejmě, že jsme nemohli podebatovat, ale proběhlo alespoň podání ruky. Když mi Svatý otec podal ruku a viděl jsem ten pohled a pořád úsměv na tváři, bylo vidět, že to, co od něj čteme, co hlásá, tak také žije. Bylo to milé. Takže, shrnu-li to do několika vět, jsem vděčný, moc vděčný za tu milost, protože všechno v našem životě je milost, tak to vnímám. Milost je i působit na Svaté Hoře a pro mne je to velmi obohacující. Myslím to i tak, že vždycky víc dostávám, než dávám… Lidé se v životě učí, učí se pořád. Spousta věcí je velkým darem a je dobré ten dar vnímat, vědět, že k něčemu člověka vede…

Otče Františku, moc děkujeme za Váš čas a doufáme, že k nám někdy opět zavítáte. Ať vás i nadále Bůh provází životem a Panna Maria chrání i na vašem „staronovém“ působišti ve Frýdku.